Tomu, že autonomní vozidla nejsou ideou posledních roků, ale jejich historie se táhne mnoho desetiletí do minulosti, jsme zde již věnovali samostatný článek. V kontextu naší země je pak velice zajímavé sledovat, jak se o této technologii v minulosti hovořilo. Do rukou se nám dostal československý časopis Zápisník, v jehož 6. čísle roku 1959 byl publikován článek s názvem Po silnici bez volantu, který se věnuje myšlence autonomních vozidel. Tento článek, pod nímž je jako autor uvedený A. Nedur, si dovolujeme z edukativních důvodů přepsat níže:

Ilustrace autonomního vozidla na titulní stránce časopisu Zápisník v roce 1959 (foto: Zápisník)

„Budoucnost automobilové techniky se připravuje již dnes. Konstruktéři světových automobilek zkoušejí nejrůznější modely, jejichž tvarům a koncepcím se mnohdy podivujeme. Možná, že neuběhne ani tolik let a budou pro nás takovou samozřejmostí jako třeba dnešní spartak.
Turbíny nebo ...
Někteří konstruktéři se domnívají, že po pístových motorech bude nějakou dobu vládnout plynová turbína. Takovým řešením by se automobil osvobodil od těžkopádných agregátů jako jsou spojky, převodové skříně a kardanové hřídele, jež komplikovaly konstrukci vozu a byly těžké. Dnes ještě jsou plynové turbíny poměrně složité. Předpokládá se však, že za několik let bude plynový motor nevelký, výkonný a hospodárný. Musí se však vyřešit ještě řada problémů.
Ukázkou vozu s plynovou turbínou je „Ohnivý pták" – Firebird III, jenž je sedmatřicátým zkušebním vozem amerického koncernu General Motors. Plynová turbína v tomto voze je však příliš těžká – váží 270 kg, celý vůz 30 q (!). Tento automobil nemá volant ani plynový a brzdový pedál. Řízení se obstarává páčkou na opěradle vedle řidiče, kterou se uvádí vůz do pohybu. Do stran se řídí vozidlo posunutím páčky nalevo nebo napravo. Veliké ploutve mají zajistit vozu stabilitu při vyšších rychlostech, jež činí 240 km/h.
... elektrické motory?
Známý sovětský konstruktér inženýr Dolmatovskij popsal v jedné ze svých prací automobil budoucnosti. Nemá ani kliky u dveří ani nárazníky či vyhloubená okna, jako mají automobily dnešní. Na vozu není nic zbytečného a je vyroben z lehkých slitin a plastických hmot. Ve voze je pult automatického řízení, jímž se ovládá elektrický motor vozidla, napájený energií z kabelů umístěných pod povrchem silnice. Vůz nemá volant, žádné trčící páky a výstupky mechanismů.
Člověka může zastat při řízení automatický řidič, což je radiolokační zařízení, které je v neustálém kontaktu se znaky na silnici. Fotobuňky sledují signály světelných semaforů. Jestliže se vyskytne nějaká překážka, začnou fotobuňky pracovat a automobil se zastaví. Když překážka zmizí, automobil se znovu rozjede.
Elektrický motor si vyžádá i změnu vozovky. Pod jejím povrchem bude položen elektrický kabel, jímž probíhá proud o vysokém napětí. Energii elektromagnetického pole, jež se vytváří kolem tohoto kabelu, přijímá speciální anténní zařízení, umístěné pod podlahou auta. Jelikož je „radiomotor" takových elektromobilů vybudován na základě polovodičů, je velmi malý a neobyčejně lehký. Elektrická energie, přijatá anténním zařízením, uvádí v činnost motory, umístěné přímo v kolech."
Článek je doplněn i jednoduchým schematickým nákresem fungování autonomního systému: „1. Kabel s vysokým napětím, jenž vyzařuje elektrický proud, je ukryt několik centimetrů pod povrchem vozovky. 2. Anténa přijímá výstražné signály. 3. Elektronkový počítací stroj výstražné signály řeší a předává impulsy řídicímu mechanismu."
Pro úplnost ještě doplňme, že v textu zmíněným známým sovětským konstruktérem inženýrem Dolmatovským je Jurij Aaronovič Dolmatovskij.