Driftování a celkové zvládnutí smyku je v motoristickém sportu složitý manévr, který se obvykle nespojuje s bezpečnou jízdou. Je však důležité si uvědomit, že při driftování si řidič udržuje kontrolu nad vozidlem i při vyosení zadních pneumatik z jízdního směru vozidla. Tato dovednost může být cenná při srovnání směru jízdy ze smyku na zasněžené nebo zledovatělé silnici, kde řidiči často musí reagovat na jiná vozidla, chodce nebo cyklisty. S ohledem na tyto dynamické podmínky provedly týmy výzkumníků z Toyota Research Institute a Stanford Engineering výzkum autonomního driftování dvou vozů v tandemu s využitím nejnovějších nástrojů umělé inteligence. Tento výzkum autonomních vozidel může ovlivnit dynamiku jejich samořízení v extrémních podmínkách a mít význam pro pokročilé bezpečnostní systémy v automobilech s vyšší úrovní automatizace. Experimenty se konaly 23. července 2024 na závodišti Thunderhill Raceway Park ve Willows v Kalifornii. K testům byly použity dva upravené závodní vozy GR Supra.

Autonomní driftování dvou vozů v tandemu (zdroj: Toyota)

V autonomní tandemové driftovací sekvenci, která se skládala z vedoucího a pronásledujícího vozu, absolvovaly oba vozy trať, na které se od sebe držely v těsné blízkosti, přičemž zůstaly na hranici možností ovládání. Výzkumný tým vyvinul pro vozidla komplexní systém umělé intelligence založené na práci s neuronovou sítí, včetně speciálního modelu pneumatik, který jim umožňuje učit se z provedených jízd, podobně jako když řidič zlepšuje svou techniku a styl jízdy.

Výzkumný ústav Toyoty vytvořil algoritmy pro vedoucí vůz, aby byly jízdy opakovatelné a bezpečné, zatímco Stanford Engineering vyvinul algoritmy založené na umělé inteligenci pro pronásledovací vůz tak, aby se dynamicky přizpůsoboval pohybům vedoucího vozu. Díky tomu mohla vozidla jezdit vedle sebe, aniž by se srazila.

Vozy byly vybaveny speciálními senzory a využívaly společnou síť WiFi, která umožňovala komunikaci v reálném čase.

Průběžným trénováním neuronové sítě pomocí dat z předchozích testů se vozidla s každou jízdou na trati  zlepšovala.

Závěrem lze konstatovat, že i částečná autonomie nabízí významné možnosti, jak pomoci klasickým konvenčním řidičům v různých krizových situacích i když některé výzkumy s tímto tvrzením plně nesouhlasí. Když řidič dostane smyk, obvykle spoléhá na své řidičské schopnosti a zkušenosti. Zlomek sekundy může rozhodnout o tom, zda dojde k nehodě nebo zda se jí vyhne. Provedený výzkum by proto mohl mít zásadní vliv na bezpečnost řidiče i jeho okolí, když ztratí kontrolu nad vozidlem, a umožnil by tak samořídícítechnologiitento smyk zvládnout, stejně jakoby to zvládal zkušený drifter.