Odpovědnost za škodlivý výsledek rozlišujeme obecně jako subjektivní, tedy za zavinění, anebo objektivní, bez ohledu na něj. V rámci EU není úprava odpovědnosti obecně harmonizována s výjimkou Směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky. Autonomní vozidlo výrobkem bezpochyby je, nicméně uvedená směrnice z roku 1985 i v jiných případech často neodpovídá současnému stavu techniky a aktuálně je diskutováno její nahrazení modernější úpravou.

Český občanský zákoník pak rozlišuje odpovědnost za porušení dobrých mravů, porušení smlouvy a porušení zákona. K dovození takové odpovědnosti je třeba prokázat následující podmínky: protiprávní jednání, vznik škody, příčinnou souvislost mezi tímto jednáním a škodlivým následkem, a konečně zákonem požadovanou míru zavinění (úmysl či nedbalost). Na toto dělení navazují tzv. jednotlivé skutkové podstaty. Ve vztahu k vozidlům, včetně těch autonomních, připadá v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku (transponující výše zmíněnou směrnici), za škodu způsobenou z provozu dopravního prostředku a škodu způsobenou z provozní činnosti. Prvek autonomie v tomto ohledu způsobí komplikace ve vztahu k příčinné souvislosti, a především míře zavinění.

Jak je české právo připraveno na příchod autonomních vozidel? (foto: Andrey Popov)

Další komplikací aplikace současné právní úpravy je mnohost možných škůdců, tedy za škodu odpovědných osob. Více než dříve může být (částečně) odpovědná celá řada osob, od výrobce až po konečného uživatele. Prokazování zmíněných prvků odpovědnosti, podílů jednotlivých osob na škodě či naopak jejich vyvinění se, tak může být velmi složité.

Nejobecnějším principem, na základě kterého se dá dovodit protiprávní jednání a tedy případná odpovědnost za něj, je tzv. prevenční povinnost, též upravená občanským zákoníkem. Ta znamená povinnost každého počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Na ni bezprostředně navazují zakročovací povinnost, tedy povinnost za stanovených podmínek odvrátit hrozící újmu, a oznamovací povinnost vůči potenciálním poškozeným. Ačkoliv ustanovení jsou skutečně velmi obecná a z tohoto důvodu obsahují celou řadu neurčitých pojmů, panuje přesvědčení, že právě ona mohou být klíčem k dovození zákonodárcem jen těžko konkrétně předvídatelné odpovědnosti včetně takové, kterou (alespoň do určité míry) způsobily autonomní technologie. Dá se tedy uzavřít, že nástroje pro posuzování odpovědnosti máme již nyní, dost možná však nebudou uspokojivě řešit všechny situace, které autonomní provoz může přinést.

Evropská unie současně pracuje na specifickém řešení pro možné škodlivé dopady umělé inteligence včetně autonomních vozidel. Kromě již zmíněného zásadního přepracování směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky, je diskutován návrh nařízení o umělé inteligenci i dokumenty zaměřené na odpovědnost za digitální technologie. Některé z nich zmiňují i zvláštní povinné pojištění pro krytí škod způsobených umělou inteligencí. V kontextu povinného ručení u aut samozřejmě dává taková úprava smysl i do budoucna.

Autorka: JUDr. Linda Kolaříková, přizvaná členka Etické komise pro posuzování otázek spojených s provozem automatizovaných a autonomních vozidel v podmínkách ČR