Dobrý den, velmi si vážíme, že jste přijala naše pozvání k rozhovoru. Mohla byste se na začátek našim čtenářům představit?
Pocházím z jižní Floridy, ale v současnosti žiji v okolí německého Stuttgartu. Ve svém výzkumu se zaměřuji na vzájemné vlivy interakce člověka s prvky automatizovaného řízení, zároveň v této souvislosti dokončuji doktorát. Předtím jsem získala magisterský titul v oboru Usability Engineering na Rhine-Waal University of Applied Sciences v Německu. Poprvé jsem Německo navštívila ve svých patnácti letech a už tehdy mě na něm něco těžko popsatelného fascinovalo. V té době byl ale můj život ještě dost jiný než dnes, takže jsem ve Spojených státech vystudovala bakalářský obor zaměřený na grafický design. Díky němu jsem pracovala v úplně jiném odvětví než dnes, postupem času mě ale tato práce stále méně naplňovala. Proto deset let po první návštěvě Německa jsem se rozhodla skončit v tehdejším zaměstnání a podat si přihlášku na německou univerzitu. Dva týdny po přijetí ke studiu jsem nasedla na letadlo a vydala se vstříc novému životu. Jsem mimořádně vděčná za bezplatné německé školství, takže o to jsem raději, že zde nadále žiji a pracuji a mohu tak vracet zdejší společnosti a vzdělávacímu systému to, co jsem měla tu čest sama dostat. Moje aktuální práce mě baví a naplňuje nesrovnatelně více než předešlá kariéra.

Co Vás přivedlo k oblasti autonomní mobility?
V naší rodině už od nepaměti panuje velký zájem o auta, takže v době svého dospívání jsem navštěvovala všechny myslitelné automobilové závody a výstavy. V té době moje rodina, podobně jako mnoho jiných, prožila bolestnou událost spojenou s těžkým zraněním a úmrtím blízké osoby v důsledku dopravní nehody. Znepokojuje mě, jak lehkovážně přistupujeme k zodpovědnosti, která se s řízením vozidel pojí. Řízení se stalo natolik rutinní záležitostí, že si většina lidí ani neuvědomuje, že jde o nejnebezpečnější aktivitu, které se věnují. Je jen málo každodenních činností, které dokážou během mrknutí oka zmrzačit nebo přímo usmrtit zcela zdravého člověka. Stačí k tomu jen drobná chyba během řízení. Jsem ale optimistou a věřím, že můžeme zlepšit bezpečnost na silnicích pro všechny účastníky provozu, pokud do řízení správně implementujeme automatizaci.

Mohla byste přiblížit, čemu se Váš výzkum věnuje?
Pro studium oboru Usability Engineering jsme se rozhodla proto, že jsem v uplynulé dekádě sledovala explozi technologických inovací, k nimž jsem ale byla trochu podezřívavá – co skutečně dobrého mohou tyto technologie přinést, pokud neslouží pro potřeby člověka? Pro mě je člověk vždy na prvním místě, takže chovám přesvědčení, že technologie může být skutečně přínosná jen tehdy, když je navržena kolem člověka (human-centered). Pro svoji magisterskou práci jsem se rozhodla zkombinovat tyto principy se svým zájmem o automobilový průmysl tak, že jsem zkoumala vývoj důvěry řidičů vůči pokročilým asistenčním systémům (ADAS), které se stávají stále běžnější součástí vozidel na našich silnicích. Prostřednictvím tohoto výzkumu jsem byla schopná sledovat prvouživatele těchto technologií v reálných podmínkách. Bylo skutečně zajímavé vidět, jak rychle si zpočátku nejistí lidé osvojili tyto systémy a zvykli si na jejich pohodlnost. Je to ale dvousečná zbraň. Lidé musí automatizaci důvěřovat, aby ji používali, ale pokud jí důvěřují příliš, velmi rychle se stává nebezpečnou. To je ostatně důvod, proč je tak důležité, aby automatizované prvky řízení disponovaly robustním systémem pro monitorování stavu řidiče, díky čemuž lze zajistit, že asistenční systémy budou používány bezpečně v navržených mezích, takže důvěra v jejich schopnosti bude adekvátní.
V současnosti tak zkoumám vliv a funkci rozhraní člověka a stroje (HMI) v případě automatizace řízení. V centru mého zájmu jsou témata jako kalibrace důvěry či záměna režimů (mode confusion). Mým záměrem je lépe porozumět uživatelským rozhraním, a tedy tomu, jak je navrhnout způsobem, aby napomáhaly k minimalizaci nežádoucích jevů. Díky tomu asistenční systémy budou řidiči skutečně asistovat, a budou tak naplno využity jejich přednosti. Tento můj zájem se týká jak systémů, které jsou již dnes na silnicích, tak i budoucích, které se teprve vyvíjí.

Liza Dixon během přípravy experimentu... (foto: Tim Büskens)

... a již v jeho samotném průběhu (foto: Tim Büskens)

V odborných kruzích jste asi nejvíce známá díky pojmu „autonowashing“, který jste vytvořila. Mohla byste o něm povědět více?
Autonowashing vychází z pojmu „greenwashing“, což je praktika, která se snaží ukázat nějaký produkt, systém nebo službu jako environmentálně přátelštější, než ve skutečnosti je. V podobném duchu se autonowashing snaží o to, aby automatizovaný systém působil jako mnohem autonomnější, než ve skutečnosti je. Jinak řečeno jde o nadhodnocování, co je daný systém reálně schopný spolehlivě vykonat, anebo podhodnocování míry dohledu ze strany řidiče pro zachování bezpečnosti provozu tohoto systému. Nejširší veřejnost má jen velice málo znalostí, pokud vůbec nějaké, o tom, jaké všechny prvky automatizace řízení jsou v dnes dostupných vozidlech k dispozici, a jaká je jejich funkce, jsou-li aktivovány. Typickým příkladem autonowashingu je označování asistenčních systémů jako „samořídících“ nebo „autonomních“. Někomu se může zdát, že se zde zabýváme zbytečnými detaily a slovíčkařením, ale již mnoho studií ukázalo, že názvy asistenčních systémů a způsob, jakým se o nich mluví, mají přímý vliv na chování lidí a to, jak se systémy zachází. Jde to dokonce tak daleko, že se v reklamách objevují příklady sejmutí rukou z volantu, i když systém ve skutečnosti neustále vyžaduje, aby byly umístěné na volantu, anebo používání mobilního telefonu během aktivace asistenčního systému, který však vyžaduje neustálou pozornost řidiče, což je pochopitelně pro uživatele velice zavádějící.
Vezměme si například někoho, kdo si na víkend půjčí auto. Někde, třeba v reklamě, slyšel, že tohle auto má speciální funkci, která umožní, že vůz „řídí sám“. Během jízdy tedy aktivuje tento systém, aniž by si byl vědom toho, že používá asistenční systém, který vyžaduje neustálý dohled. To jinak řečeno znamená, že u takového řidiče vzrůstá důvěra v systém, takže je i pravděpodobnější, že jej nesprávně použije. Třeba že se bude věnovat sekundárním činnostem nesouvisejícím s řízením, jako je sledování videa na mobilu. V důsledku toho vzrůstá i riziko nehody. Řidiči, kteří nadměrně důvěřují systémům, kterým ale plně nerozumí, a tedy ani neznají jejich limity, jsou nebezpečím nejen sobě samým, ale i dalším účastníkům silničního provozu. Toto prosté neporozumění způsobené nesprávně zvolenými pojmy, které vyvolávají dojem vyšších úrovní automatizace, může mít velice vážné následky. Podobně jako greenwashing, je i autonowashing ironický, protože vytváří zmatek, který reálně zpomaluje smysluplný pokrok. Neexistuje jediný dobrý důvod, proč klamat lidi ohledně skutečné úrovně automatizace dnešních vozidel. Silnice se nestanou bezpečnějšími díky předstírání, že už dnes máme autonomní systémy. Naopak, v důsledku takového předstírání se naše silnice stanou nebezpečnějšími.

Příklad autonowashingu (foto: archiv CDV)

Co vnímáte jako hlavní výzvu v technologii autonomního řízení?
V současnosti stojí autonomní vozidla před extrémní technologickou výzvou. Ačkoli totiž v určité míře již dnes existují, jsou velice omezená z hlediska svých schopností. S tím je spojené úskalí škálovatelnosti, tedy jak zajistit jejich nasazení na co největším území. Jedno z mých opravdu velkých znepokojení v tomto směru je, kdo rozhodne, že jsou autonomní vozidla dostatečně bezpečná? Kdo řekne, že jsme se do takového bodu skutečně dostali? Dnes nemáme žádný opravdový způsob testování autonomních vozidel, který by garantoval jejich bezpečnost. Dnešní testy nebo seznamy požadavků lze celkem snadno ošidit. Takže ve výsledku spoléháme na výrobce či vývojáře, který přijme odpovědnost za autonomní systém coby projev sebejistoty a důvěry v něj. V této oblasti se tudíž ukazuje, že regulace nových technologií je mimořádně obtížná, ale to není žádný důvod, abychom hodili ručník do ringu – nebezpečné precedenty jsou často důsledkem nečinnosti.

Patří dle Vás autonomním prostředkům budoucnost?
Nemyslím si, že budoucnost patří jakékoli technologii. Budoucnost patří těm z nás, kdo vidí, jak vzájemně propojeni jsme a jak křehké nás to činí – pokud je jedna skupina znevýhodněná nebo dokonce utlačovaná, ovlivňuje nás to všechny. Pokud je naším cílem zvýšit silniční bezpečnost, automatizace je jen jeden z prostředků, jak toho dosáhnout. Je zde celá řada věcí, které můžeme učinit, abychom zvýšili bezpečnost na silnicích. Existují řešení týkající se infrastruktury, která mohou zachránit životy chodců a cyklistů, kteří bývají v mnoha zemích zcela přehlíženi. Autonomní vozidla sama o sobě nejsou řešením, ale jsou součástí řešení. Způsob, jakým je implementujeme, bude nejdůležitějším faktorem pro jejich úspěch.

Co vnímáte jako největší přínos autonomních vozidel?
Je jasné, že potenciál autonomních vozidel snížit počet zranění a úmrtí na našich silnicích je jejich hlavním přínosem. Autonomní vozidla mají také potenciál navrátit nám trochu svobody, ať už se jedná o někoho, kdo kvůli omezením spojeným s věkem sám řídit nemůže, anebo někoho, kdo tráví mnoho hodin dojížděním, takže bude schopný věnovat tento čas jiným věcem. Stojíme před ohromnou technologickou výzvou, takže možnost vidět, jak daleko jsme v ní došli, a co všechno ještě máme před sebou, je pro mě ohromně vzrušující.

Máte mezi vývojáři autonomních vozidel nějaké oblíbené společnosti?
Oceňuji přístup firem jako je Waymo, Voyage nebo Argo AI, pro které je na prvním místě bezpečnost. To zahrnuje jak používání redundantních hardwarových řešení, tak transparentní způsob komunikace s veřejností a její zapojení do dění. Vývoj autonomních vozidel je maraton, nikoli sprint. Stabilní, udržitelný a bezpečný přístup se v dlouhodobém horizontu vyplatí.

Výzkumné vozidlo Rhine-Waal University of Applied Sciences (foto: Tim Büskens)

Mohla byste porovnat dění ve světě autonomních vozidel ve Spojených státech, Evropě a Asii?
V mnoha různých ohledech mají všechny tyto části světa své přednosti a slabiny. Co Spojené státy ztrácejí z hlediska regulací, to dohánějí inovacemi. Evropa potažmo Evropská unie je tradičně opatrnější a rozvoj automatizace řízení je pozvolnější, řízený skrze regulace, které by do budoucna mohly být inspirací pro zbytek světa a v dlouhodobém horizontu by mohly obohatit všechny. Asijští výrobci a vývojáři se ukázali jako velice agilní a racionálně uvažující hráči, kteří jsou připraveni pustit se do masově vyráběných řešení. Všechny tyto části světa se nicméně budou navzájem obohacovat a učit se jeden od druhého nejen z úspěchů, ale i z chyb.

Jaká jsou dle Vás hlavní technologická odvětví související (nejen) s dopravou, jež budou v nadcházejících letech nabývat na důležitosti?
Očekávám, že v průběhu příštího století budeme svědky zvyšující se pozornosti věnované dlouhověkosti a prostředkům zpomalujícím stárnutí. Obávám se však problémů s přístupem k těmto eticky citlivým technologiím. Farmaceutický stejně jako technologický průmysl fungují na principu, že nabídnou produkty a služby, které jsou zpočátku velice drahé, a cena klesá později až s tím, jak roste zájem a snižují se náklady na výrobu. Z etického hlediska však technologie, kterou nepotřebujete, a léčba, která vám může prodloužit život nebo fantasticky zvýšit jeho kvalitu, nespadají do stejné kategorie. Hovoříme o prodloužení či modifikování lidského prožitku času, který je neobnovitelný! Z tohoto důvodu by neměl být způsob vývoje a distribuce těchto prostředků stejný jako u technologií. Takže společně s tím, jak se naše metody léčby stávají v průběhu času dokonalejšími, ale nerovnoměrně dostupnými, a naše automatizované systémy se stávají schopnějšími, i když zůstávají nedokonalými, čelíme vážným etickým otázkám, které by v žádném případě neměly být ponechány k zodpovězení těm, kdo z nich ekonomicky profitují.

A poslední otázka, pokud byste měla dát radu člověku, například studentovi, který má zájem o kariéru spojenou s autonomními vozidly, na co by se měl zaměřit?
Abychom vizi autonomních vozidel přetvořili v realitu, potřebujeme celou paletu rozličných talentů, nejedná se jen o matematické a technické obory. Potřebujeme osoby, které budou vzdělávat nejširší veřejnost, potřebujeme lidi schopné srozumitelně komunikovat komplikovaná témata, potřebujeme správce sociálních sítí, designéry, psychology, právníky a mnoho dalších! Téměř jakákoli profese může najít v oblasti autonomních vozidel uplatnění. V tomto ohledu se obor skutečně rozrůstá, ale zatím ještě stále není dostatečně různorodý, zejména z hlediska rasy a pohlaví. Pokud chceme vyvinout autonomní vozidla pro každého, potřebujeme zapojit všechny kategorie lidí, jež budou na tomto úkolu usilovně pracovat.

Velice Vám děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve Vašich výzkumech!