Autonomní mobilita bývá často spojována především s automobily, jež jsou z uživatelského pohledu velice atraktivní, nicméně automatizace se ve větší či menší míře objevuje prakticky ve všech odvětvích dopravy. Výjimkou tedy není ani železniční doprava, kde je autonomie v mnoha ohledech již natolik pokročilá, že existují celé trasy obsluhované autonomním metrem nebo vlakem, a to častokrát natolik přirozeně a bezproblémově, že si to cestující ani neuvědomují.

Jednou z nejviditelnějších aplikací autonomního řízení v mobilitě jsou autonomní minibusy anglicky označované jako shuttle, jichž jsou po celém světě ke spatření více než dvě desítky typů.

Současná technologie autonomního řízení založená na široké paletě rozmanitých senzorů a velkém výpočetním výkonu řídicích počítačů je sice novinkou tohoto tisíciletí, myšlenka autonomních vozidel je však výrazně starší. S auty bez řidiče se ve skutečnosti experimentovalo již výrazně dříve, a to v druhé polovině padesátých a v průběhu šedesátých let minulého století.

Ačkoli se s konceptem autonomních vozidel experimentovalo již v 60. letech minulého století, původ současné generace technologie autonomního řízení spadá teprve do začátku 21. století. Jak to navíc u podobných technologií bývá, i za rozmachem moderních autonomních vozidel byl vojenský zájem. Konkrétně americká Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty – DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency), která v roce 2004 uspořádala první ročník soutěže nazvané Grand Challenge, jejímž smyslem bylo podpořit rozvoj autonomního řízení.

Těžko bychom hledali společnost, která má takový dosah jako firma Google. Kromě internetových aplikací, nástrojů pro vývojáře, operačních systémů nebo třeba elektroniky má firma zastoupení i v oblasti dopravy, kde se věnuje vývoji autonomního řízení. Jednou z mnoha dceřiných společností je totiž firma Waymo, která je odbornou i laickou veřejností považována za špičku v této oblasti. O počátcích, cestě k úspěchu a také vozovém parku společnosti Waymo pojednává následující článek.

Nasazení autonomních vozidel pro cestující v běžném provozu je stále ještě předmětem usilovného vývoje a doprovází jej celá řada nejistot, ať už se jedná o míru přijetí ze strany potenciálních uživatelů anebo legislativní otázky související s odpovědností za provoz a samotným povolením k jejich provozu. Naproti tomu těžká technika nabízí autonomním technologiím vítané pole pro uplatnění a experimentování s novými možnostmi, neboť provoz těchto strojů probíhá v uzavřených oblastech (například staveniště nebo povrchové doly), takže nevyžaduje speciální povolení k provozu na pozemních komunikacích či legislativní úpravu. Navíc již z dnešní generace technologie autonomního řízení lze v případě těžké techniky získat celou řadu praktických výhod.

Přinášíme volně přeložené shrnutí žebříčku 18 firem působících na poli vývoje autonomního řízení podle studie společnosti Guidehouse Insights.

Před autonomními vozidly stojí celá řada výzev, ať už to je chybějící vodorovné dopravní značení, zakryté či poškozené svislé dopravní značení, orientace v komplikovaném prostředí anebo třeba problematický příjem GNSS signálu. Ve všech těchto případech nemusí pro bezpečnou jízdu dostačovat standardní senzory vozidla v podobě kamer, radarů a LiDARů a GPS přijímače. Z tohoto důvodu se vývojáři autonomních vozidel vydávají i cestou takzvaných HD map, které má vůz uložené v paměti, a kdykoli si jimi může vypomoct. HD mapy se tak stávají dalším senzorem, který napomáhá se zvládnutím bezpečné jízdy. Podrobnější seznámení s nimi nabízí tento článek.